Společnost se ke starým lidem nestaví vždy s úctou
1. 10. 2017
Katka Bláhová pracuje už několikátým rokem v nadaci Krása pomoci Taťány Gregor Brzobohaté, kterou Partners podporují. Katka je vedoucí programu Doma bez obav, jenž seniorům pomáhá s činnostmi, které většina lidí považuje za banalitu. Jenže není. Jak projekt funguje, co staří lidé potřebují, čeho se obávají a proč si Katka vlastně tuto často emocionálně náročnou práci zvolila.
Pomáháte seniorům, aby mohli žít ve svých domovech, i když se už o sebe nezvládají plně starat?
Senioři si přirozeně přejí dožít ve své domácnosti a chtějí to často i jejich rodiny. Málokdo ví, jak to zařídit a kde žádat o pomoc, když zdravotní potíže přibývají a starší člověk potřebuje ke svému běžnému fungování pomoc druhé osoby.
Našimi klienty jsou senioři převážně starší 80 let. Děti se starat nemohou, jsou zaměstnaní, mají svou vlastní rodinu, o kterou se starají. Právě na tuto situaci reaguje náš úspěšný projekt Doma bez obav. Seniorům a rodinám poskytneme komplexní poradenství, pomůžeme vše organizačně zvládnout a zajistíme potřebné služby, pomůcky apod. Úzce také spolupracujeme s pražskými nemocnicemi a pomáháme při návratu seniorů z hospitalizace domů.
S jakým typem seniorů se setkáváte?
Velkou část klientů tvoří osamělí senioři. Nemají oporu v rodině a díky různým zdravotním potížím nejsou schopní vyjít sami ven, natož si zařídit své osobní věci. Často pak sedí sami doma a jejich jediným spojením se světem je televize či rádio. Tyto klienty propojujeme s našimi dobrovolníky, kteří je navštěvují a pomáhají jim aktivně trávit volný čas.
Kolik máte klientů, kolik času s nimi v průměru trávíte?
Od začátku projektu, tj. za 3 roky, jsme zajistili pomoc více jak tisíci klientům. Poradenství děláme v rámci celé ČR a je možné se na nás obrátit na našich kontaktních místech, dále emailem nebo telefonicky. S prosbou o poradenství nás kontaktuje okolo 50 lidí měsíčně. Kde je potřeba pomoc v terénu, tam pomáhá náš koordinátor péče. Ten v průběhu jednoho měsíce obstarává přibližně 20 klientů. Klienty navštěvuje doma a tráví s nimi minimálně hodinu rozhovorem.
S čím potřebují starší lidé pomoci nejvíce?
Koordinátor péče především vyřizuje jejich osobní věci, podává žádosti na úřady, komunikuje s lékaři, objednává a doprovází je na vyšetření, objednává a zařizuje kompenzační pomůcky, zajišťuje sociální a zdravotní služby domů, zařizuje koupi nových spotřebičů, návštěvu kadeřníka domů apod. Je toho spousta, zkrátka obstarává všechny běžné věci, které jsou potřeba pro kvalitní a důstojný život. Starší člověk si je z důvodu zhoršeného zdravotního stavu není schopný vždy zařídit.
Co seniory nejčastěji trápí?
Nejvíce je trápí jejich zhoršující se zdravotní stav, že už nedokáží dělat věci tak rychle a samozřejmě jako dříve, že se už nemohou věnovat svým zálibám, své práci, nemají komu předávat své zkušenosti, že jsou osamělí a druhým na obtíž. Většina našich klientů se narodila ve 30. letech 20. století. Zažili válku, nástup komunismu, hlubokou normalizaci, nástup demokracie a dnešní společnost. Život se s nimi často nemazlil, prožili různé ústrky, komunistickou perzekuci, trauma druhé světové války, život v chudobě. Tohle všechno ustáli a jsou na to hrdí, těžko se jim připouští, že nyní už to sami nezvládnou a potřebují pomoc.
Mají pocit, že je o ně ze strany státu a společnosti postaráno?
Někteří pomoc odmítají, hlavně od státu nic nechtějí. Naše debaty také často směřují k hodnocení dnešní doby. Z perspektivy jejich zkušeností je hodně trápí, kam dnešní společnost směřuje, jak se k sobě lidé chovají, jaké mají hodnoty a jak se vyvíjí světová politická scéna.
Jaká další témata probíráte?
Velkým tématem je samota a neuspokojivé rodinné vztahy. Špatně snáší úmrtí životního partnera. Je to generace prvního a posledního muže/ženy v životě. S partnerem prožili v manželství 60 let v nesmírné vzájemné úctě. S takovou ztrátou se těžko vyrovnává. Obzvláště, když slyšíte jejich příběhy. Je to doslova červená knihovna.
Tušíte, jak jsou na tom v oblasti financí? Rozumí jim, mají našetřeno, nebo vyžívají jen z důchodu?
Je to velmi různé. Někdo měl štěstí, má našetřeno a vlastní byt. Někdo byl ženou v domácnosti (což bývalo u této generace velmi časté) a živoří z důchodu 7 000 Kč. Problém je, když ovdoví a na nájemné a služby zbývá už jen jeden důchod. Navíc bohužel velkou část plateb tvoří doplatky na léky. Není výjimkou až 1000 Kč měsíčně. A když máte navíc zhoršenou pohyblivost a k lékařům musíte jezdit taxíkem třeba i 3x za měsíc, nezbývá mnoho peněz.
Jaké starosti je v tomto směru tíží?
Obecně jsou senioři velmi šetřiví. Za prvé jim nic jiného nezbývá vzhledem k průměrné výši a valorizaci důchodů k poměru zvyšování cen na živobytí. Na druhé straně jsou na šetření zvyklí, protože valnou většinu života žili v nedostatku. Když mají našetřeno, bývá složitější jim vysvětlit, že si mohou dovolit zaplatit větší péči či kvalitnější pomůcky nebo třeba novou pračku. Pořád v nich sídlí strach, že utratí mnoho a nebudou mít pro případ potřeby. Nebo šetří peníze pro vnoučata.
A pokud naspořeno nemají?
Kritické období nastává u seniorů s nízkými důchody, když potřebují pomoc sociálních služeb. Tyto služby se musí platit. Částka je různá dle potřeby péče. Stát přispívá na služby tzv. příspěvkem na péči. Problém je, že lhůty pro přiznání jsou velmi dlouhé a senior potřebuje péči ihned a v tomto mezidobí je nemá z čeho platit. Tato skupina seniorů je velmi ohrožená chudobou. Dle mého názoru lidé velmi opomíjí prevenci ve smyslu přípravy na pokročilé stáří a vytváření finanční rezervy. Mimochodem, do budoucna tu bude velký problém u skupiny seniorů, kteří pracovali jako OSVČ a platili si minimální zálohy na sociální pojištění.
Jak jste se vlastně ke své práci dostala? Čím vás naplňuje?
Mám potřebu dělat práci, která má reálný význam a kde vidím jasný pozitivní výsledek své činnosti. Navíc mě baví komunikovat s lidmi a dělat pro ně svět snesitelnějším. Pocit, když konkrétnímu člověku pomohu nebo když vidím, jak se mu uleví a rozkvete, je k nezaplacení. V oboru se pohybuji již 15 let a pracovala jsem s několika skupinami lidí v různých situacích. Nyní kotvím pár let u seniorů a stále se od nich učím. Život je dlouhý a krátký zároveň. Člověk v něm stále něco hledá. Jak ho žít, jaký je smysl, co je správně, co špatně, co se mělo udělat a neudělalo apod. Návod na život neexistuje. Jisté je, že dvakrát ho neprožijeme. Rozhovory se seniory, kteří mají se životem 80 let zkušeností, jsou velmi inspirativní. Já osobně v nich nacházím moudrost toho, co je v životě opravdu důležité a co v mém životě nesmí chybět. Pokud to do svého života dostanu, na jeho konci rozhodně nebudu ničeho litovat.
Co je pro vás naopak skutečně obtížné?
Mě osobně nejvíce mrzí, že se společnost ke starým lidem nestaví vždy s úctou. Že senioři, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých (a ještě si ji platí), nedostávají kvalitní pomoc a bydli v nevyhovujících podmínkách. Představte si, že nemůžete opustit svůj byt, protože nemáte v domě výtah, nesejdete schody, bojíte se pádu nebo prostě nikam nedojdete. Že už si nikdy nemůžete koupit své oblíbené jídlo, značku šamponu, co se vám zrovna zalíbí v obchodě, nedojdete si do kavárny, na oblíbené místo, do divadla, nikdy už nevyberete osobně dárek pro vám milou osobu. Navíc jste celý den sám doma a čekáte, až někdo přijde a vy si budete moc popovídat. Jste odkázáni na druhé a na to, zda na vás mají čas, mají to v popisu práce, mají na to kapacitu, nebo jsou ochotni pro vás udělat něco navíc. V tomto směru se má naše společnost hodně co učit. Málo lidí si uvědomuje, že stáří se týká každého z nás.
