Muž, který 3x začal od nuly: Proč nebědovat a radši hledat cestu
4. 7. 2017
Čeká vás nový začátek? Nebo o něm ještě uvažujete, ale obáváte se, že ho nezvládnete? Představujete si, jak padnete na dno a už se z něj nezvednete? Brzdí vás vlastní hlava, nebo okolí? Pak dnes právě pro vás o muži, který měl tu (ne)výhodu, že se ho nikdo neptal a musel začít znovu několikrát…
Co dokáže sport
Když mám říct, co mi v životě dalo nejvíc, pak jednoznačně sport. Prohry, které musíte skousnout, a pak další zápasy, které nemůžete odložit. Bědování nepomůže, vymlouvání jakbysmet. Sport je tvrdý. Nehraje se na žádné kdyby a vzlyky. Pouze na výsledky. Buď na sobě zamakáte, nebo si musíte vypít až do dna další prohru…
A když pěstujete kolektivní sport, pykáte i za cizí chyby. Uvědomujete si, že váš perfektní výkon na výsledek nestačí. Musíte zvedat druhé, jinak vás stáhnou dolů. A když padáte ke dnu vy, pomůže vám tým.
Miluju sport. A obdivuji všechny, kdo v něm excelují.
Sport je ale také krutý. Nikdy nevíte, kdy skončíte. Najednou vám křupne v těle a po rocích dřiny a odříkání je konec. „Nezahrajete si x let,“ řekne lékař. Nebo: „Nezahrajete si už nikdy.“
Tohle se stalo Petru Welschovi. Chodíval jsem na něj. Ale stačil jeden problém a jako profesionální basketbalista skončil. Překvapilo mě, když jsem slyšel, že si oblékl sako a stal se finančním poradcem. Co mě nepřekvapilo, je to, jak je úspěšný. Protože mě nepřekvapuje úspěch žádného dlouhodobého sportovce. V Partners to dotáhl na Senior Directora. I když i tady musel začínat dvakrát.
Petr hrál basketbal od dětství. Patnáct let. Udržel si nejen figuru, ale hlavně sportovní myšlení. I když finance byly úplně jiná palubovka, princip práce mu vyhovoval: „Sport mě naučil přijímat porážky, překonávat je a jít dál. Také hrát v týmu, spolupracovat a chápat, jak je teamwork důležitý. A v Partners mě zaujalo, že to byl vlastně posun vpřed. Přestal jsem se totiž cítit jen jako hráč. Spíše jsem začal být něco jako trenér. Už jsem nehleděl jen na svoji kariéru, ale začal jsem přemýšlet o kariéře každého člena týmu. Hledat potenciál v lidech a rozvíjet své spoluhráče, to byl pro mě vlastně posun vpřed. A to je to, co mě teď nejvíc baví.“
Nepřekvapí, že s touto filozofií vystoupal v kariéře nahoru. Ovšem ještě zajímavější je, jak se vyrovnal se svým pádem. Dvojitým pádem.
Dvě rány po sobě
Nemohu za to. To někdo jiný! Klasika, která neřeší podstatu věci. Když spadnete do jámy, je úplně jedno proč. Otázkou spíše je, zda hodláte na dně zůstat. Pokud se chcete vrátit nahoru, musíte začít přemýšlet jinak. Ne negativně – o všem, co Vás přivedlo dolů. Ale pozitivně – o všem, co Vás vytáhne nahoru.
Petr zažil vlastně dvě rány v jedné. „Bylo to v době, kdy se byznys úspěšně rozvíjel. Zničehonic přišly rodinné problémy a já jsem se byznysu nemohl věnovat naplno, jak bych potřeboval.“ Když se tohle stane ve sportu, hráče někdo zastoupí. Celý tým dře za něj. Jenže Petr, jak už řekl, přestal být hráčem. Začal být trenérem. A když se z kabiny vytratí trenér, tým vždycky poleví. Místo aby motivaci získal, on ji ztratí. Protože člověk je v zásadě pohodlný tvor. A bez trenéra si vždycky řekne: Proč bych se dřel?
Petr uměl lidi koučovat, až nabyli dojmu, že to vlastně zvládají sami. Že trenéra nepotřebují. Ale to je největší omyl sportovce i finančního poradce. „Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že můj tým ustrnul. Že se nechce se posouvat a že nenalézáme společnou řeč.“
Co byste dělali? Pokračovali byste s lidmi, kteří Vás nechtějí? Užírali byste se v sobě? Stali byste se padavkou na dně jámy, který hledá příčinu, ale ne řešení?
Petr věděl, co dělat. Měl totiž už špatné zkušenosti ze sportu. A v té chvíli za ně mohl děkovat. „Během sportovní kariéry jsem si třeba odvápnil koleno a byl jsem půl roku o berlích. Nebo jsem si poranil kotník a musel jsem proseděl celou sezonu na lavičce náhradníků. A tehdy, když jsem se ještě učil a lékaři mi řekli takový verdikt, moje první vnitřní otázka zněla: Proč zrovna já? Proč zrovna já jsem chudinka, který má zdravotní problémy? Proč je nemá ten, nebo onen? Ale naštěstí už tehdy jsem pochopil jsem, že takové myšlení nefunguje. Kdokoli se snaží hledat chybu všude kolem, a ne v sobě, ukazuje hlavně na sebe. Když chcete změnit svůj život, musíte začít změnou především v hlavě.“
Petr se rozhodl pro dvojí začátek. Od nuly v jiném městě, od nuly s novými lidmi, jiným týmem. „Bývalí spoluhráči se mě ptali: Není to nejistá kariéra? A já se vždy směji. Protože neznám jistější kariéru než tu, kterou si vytvoříte a ovlivňujete sami. Mohu si vybrat dobré lidi a já si vybírám ty, kteří chtějí něco měnit. Kteří se nechtějí spokojit s pohodlím šedého průměru; kteří chtějí ovlivňovat svou výši příjmu, svou budoucnost; kteří nechtějí být závislí na zaměstnavateli, ale pouze sami na sobě; kteří jsou ochotni zpočátku investovat více času a energie a potom vytrvat, aby se jim investice začala vracet i s úrokem. Zkrátka vybírám si a vedu k úspěchu ty, kteří si chtějí plnit sny.“
Lídr
Petr neví, co znamená slovo nemožné. Padnout pro něj není konečný stav, jen mezičas. Padnout pro něj znamená vrátit se v mysli k důležitým hodnotám a od nich se znovu odrazit. A nikdy není důvod přestat stoupat – to ho naučil sport a dnes už i byznys. „V obojím vyhrává ten, kdo od sebe očekává neustále více – kdo je hladový. Hlavní chybou v okamžiku, kdy něčeho dosáhnete, je stagnace, nechuť dobývat trh dál. Prvních deset let každého podnikání je nutné zaměřit pouze na růst.“ Opakuji to všem, kteří u něj načnou nový život. „Když jsem začínal, můj tým tvořili převážně pětadvacetiletí. Dnes v něm jsou i čtyřicátníci nebo padesátníci. Já neškatulkuji. Nechám lidi, aby se projevili, protože v každém je skrytý podnikatel nebo manažer, jenom naše školství to v lidech bohužel neprobouzí, spíše dusí.“
Zdroj: FirstClass.cz
