Kristina Žůrková: O učitelce, jež snila o „nemožném“
14. 6. 2017
„Tamhle už něco funguje. Pojďme to tedy vybudovat ještě jinde.“ Touto jednoduchou úvahou začal nový život a úspěch Kristiny Žůrkové, pro jiné „bláznivé“ mladé ženy. Znenadání se rozhodla opustit obor, který vystudovala, a vstoupit do oboru, kterému nerozuměla a vlastně ji ani nikdy nebavil.
Dnes je příkladem (nejen) pro ženy, které mají své sny a chtěly by je uskutečnit. Ona našla způsob, jak to jde.
Bez ohledu na obor, kterému se dnes věnuje, sledujte linii jejího přemýšlení. I Vás může inspirovat, pokud jste ve stejném bodě.
1. část: Učitelka, která se sama chtěla učit
„Vystudovala jsem školu SVÝCH SNŮ a měla jsem práci SVÝCH SNŮ.“ Když toto řekne, nechápete, jak vůbec může dodat ALE… „Ale dostala jsem příležitost a položila si otázku: Kdy jindy se naučím něco jiného než teď – dokud ještě nemám závazky, jsem mladá a záleží pouze na mně? Proč to nezkusit?“
Ano, vždycky chtěla být učitelkou. Okolí si to vykládalo tak, že ráda učí. Ona ale také SE ráda učí. „Vzdělávání je moje celoživotní vášeň. A představte si mou situaci: Měla jsem vystudovanou aprobaci německý jazyk a tělesná výchova. Dva roky jsem učila na střední škole to a ještě francouzštinu. Pak mě oslovila kamarádka, zda bych nechtěla němčinu učit i dospělé. A tam seděl Petr Borkovec, jeden ze dvou zakladatelů finančně-poradenské společnosti Partners. Lucie mě pak pozvala na seminář o finanční gramotnosti a podnikání. Přitom já jsem nikdy na počty nebyla. Ale řekla jsem si, že SE ALESPOŇ DOZVÍM, jak fungují peníze. A seminář mě nadchnul. Nejen obsahem, hlavně jsem byla mezi mladými lidmi, kteří se opravdu CHTĚLI učit. Byli zvědaví, měli sny a chtěli si je splnit podnikáním. A v té chvíli ve mně vzklíčila myšlenka: Co kdybych mohla žít jinak?“
Bylo jí 26 let. Chtěla rodinu a děti. Ale také chtěla pro ně důstojný domov a mít na ně čas. „S vidinou dvou učitelských úvazků a příjmů – i partner byl totiž učitel – se mi to nezdálo reálné.“
Jak vidno, počítat přece jen uměla. A jako čtenářka magazínu FC pochopila, že aby si své sny mohla splnit, musí PROVÉST ZMĚNU.
2. část: Ze židle jisté na židli nejistou
„Pro spoustu mých blízkých lidí bylo mé uvažování šokem a nereagovali pozitivně. Věděli, že i vysokou školu jsem si vybírala tak, aby tam nebyla matematika, a nyní se mám realizovat i v oblasti finančního poradenství, která je pouze o číslech? Jenže já jsem opakovala: Chci se posunout. Byla jsem přesvědčená, že mi nová příležitost přinese nové kontakty a zkušenosti, že se naučím komunikovat a rozumět financím,“ vzpomíná Kristina.
Tři měsíce se to zkoušela skloubit s učitelstvím, ale nešlo jí to. Cítila, že neumí dělat věci napůl. A tak po třech měsících šokovala blízké podruhé – rozhodnutím jít POUZE do světa financí. Udělat všechno pro svůj sen. Ačkoli její krok paradoxně vypadal jako odmítnutí snu…„Kvůli tomu, že jsem odešla ze zaměstnání, jsme s partnerem nemohli dostat hypotéku na vytoužený dům. Bance totiž jediný doložitelný příjem – partnerův učitelský plat – jako záruka nestačil.“
Dokázali byste takové „bláznovství“ ustát před rodiči, příbuznými i sami před sebou? Kristina měla na mysli jediné: Vypustit z hlavy všechno, co by ji brzdilo. Zapálila se pro vidinu života bez finančních i časových limitů – dělat to, co jí pomůže uskutečnit sny, a ještě k tomu tehdy, KDY bude chtít.
Zaměřila se jediným směrem. A v tu chvíli uviděla i světlo v tunelu. Cestu.
3. část: Vybudovat svou firmu stejně jako druzí, a přitom jinak
„Žila jsem v Brně, kde jsem dělala fakultu sportovních studií a tělesné výchovy. Jenže jsem z Českého Krumlova. V koutku duše jsem vždycky chtěla být blíže své rodině a moci jet do jižních Čech bez toho, abych se musela ptát, kdy dostanu volno z práce, nebo se ohlížet na vlak, který tam jede jen dvakrát za víkend.“ A tak ji napadlo: Co kdyby Partners měli pobočku právě na jihu Čech?
„Oslovila jsem tam první tři partnery. Dnes jsou všichni na vysoké pozici, ale tehdy věřili pouze naší osobní vazbě. Všichni byli moji známí, mladí lidé. Řekla jsem jim upřímně, že chci zpátky do jižních Čech a nechci dál pracovat ve školství, že Partners dobře fungují v Praze a Brně, ale v jižních Čechách dosud ne, a tam je chci.“
První rok si sama pro sebe označila jako „doručovatelský“. Objížděla totiž úspěšné pobočky v zemi a sbírala informace, které pak jako pošťačka dopravovala do jižních Čech svým lidem. „Pořád jsem se ptala: PROČ VÁM TO FUNGUJE? Sledovala jsem systém kluků v Praze a Brně. Co mě však děsilo, byl sám Petr Borkovec. Nevěřila jsem, že dokážu duplikovat jeho matematické dovednosti – vzít jeho prezentaci plnou statistik a odškolit svůj první vlastní seminář v jižních Čechách, to pro mě byla noční můra. Ale pak jsem si všimla, že každý ředitel v Partners buduje firmu jiným způsobem – po svém. Moje, po svém‘ znamenalo s emocemi.“ Co tím myslí? „Moje první komunikace s klientem vůbec nebyla o produktech a jejich výhodách, neřešili jsme, co je levnější a lepší. Moje otázka zněla:S kým na vesnici řešíte finance? S kým se nejvíce potkáváte? Jaké by pro Vás bylo mít tu osobu, které byste mohli věřit a která by Vám přinášela nabídky ne z jedné smluvní instituce, ale z celého trhu, a které byste mohli volat s problémy klidně 24 hodin denně? Stáli byste o takový dlouhodobý vztah?“
4. část: Manžel následuje
Rok trvalo transformační období, než okolí přestalo vnímat Kristinu jako sportovkyni a jazykářku a začalo ji brát jako někoho, kdo se prostě živí financemi. „Pak se na mě poprvé sami obrátili s radou: Víš, Kristi, když se tím teď zabýváš, třeba budeš vědět…“
Kristině se dařilo a viděl to i partner. Jeho vnitřní boj (Kristině, která dříve učila tak jako on, se najednou podnikání rozjelo natolik, že bylo hlavním zdrojem příjmů rodiny) rozřešila příroda. Kristina totiž otěhotněla. „Nikdy jsem dítě neměla. Nevěděla jsem tedy, jak všechno zvládnu dohromady – miminko, posouvat svůj tým, servisovat klienty a neustále si aktualizovat rozhled ohledně finančního poradenství… Odhodlala jsem se manžela požádat o podporu. Zeptala jsem se přímo: Budeš se učit také?“ vzpomíná. Jedna otázka, a co udělá! „Ukázalo se, že v manželovi už dávno hlodala stejná myšlenka jako ve mně před lety: Co kdybych mohl žít také jinak?‘ Viděl, kam jsem se posunula a co jsem se v krátké době naučila, viděl za mnou nadšené lidi na jihu Čech – a dva z nich byli tělocvikáři jako on…“
Vznikla firma uvnitř rodiny. Ona si při mateřství ponechala vedení lidí, on se zaměřil na produkty. Jen si Kristina uvědomila jedno: „Vést vlastního manžela se dost dobře nedá. Ze sedmi let, co spolu podnikáme, jsme dlouho hledali způsob, abychom spolu ladili jak v byznysu, tak potom doma. Museli jsme se naučit přepínat. Do té doby se stávalo, že byznys byl důležitější než životní partnerství, a pak byla nespokojenost na obou stranách.“
5. část: Nestačí vybudovat sebe
Pro ženy je v Partners pojmem. Jako kdyby ženám dělalo problém mít ctižádost, dovolit si naplnění vlastní kariérou! Jako kdyby to nebylo ženské! Jako kdyby v tomto snu zůstávaly samy!
„Tohle podnikání mě naučilo jedno: Má-li se žena stát lídrem pro ostatním, musí být lídrem hlavně sama v sobě. Vedu ženy k tomu, aby je bavilo být úspěšné ve světě mužů, a přitom zůstávat ženami. Bohužel dnešní ženy nemají v oblasti vysokého managementu mnoho ženských vzorů, a tak přebírají mužský způsob manažerské práce, který jim často není vlastní. Ženský způsob vedení má jiné kvality. Ženy jsou schopné dělat věci svým způsobem a mít stejně tak úspěšný tým jako muži.“
Všímáte si její proměny? Pamatujete, jaké byly její sny na začátku?
Ano, pouze osobní. A nyní?
Ale tak to bývá vždycky. Než člověk uspěje, myslí si, že mu stačí vybudovat sebe – své naplnění, svůj majetek. Jenže když to dokáže, zjistí, že existuje něco mnohem většího – pomoci vybudovat druhé. (Všechny, co chvátají jen za svým úspěchem, na to v magazínu FC pravidelně upozorňujeme…)
„U žen se potkávám se dvěma syndromy. Oba jim brání ujmout se role lídra a užívat si ji. Prvnímu říkám Syndrom pramáti. Žena si připadá nepostradatelná a nenahraditelná. Za všechny chce udělat všechno nejlépe, jak sama dokáže. Pro růst v našem byznysu je to zabiják. Zatímco tato žena přebírá odpovědnost za okolí, její okolí začne být pasivní,“ upozorňuje Kristina, která se naučila nestíhat úplně všechno. Manželovi přenechala část povinností spojených s dětmi. A svým týmům možnost, aby samy rostly. „Druhý je Syndrom hodné holčičky. Mnohé jsme totiž vychovávány tak, že máme každému vycházet vstříc. Proto se samy nechlubíme, nechválíme. Druzí jsou pro nás vždycky výš než my samy,“ podotýká Kristina, která se hlavně v mateřství naučila poslouchat i své potřeby a dávat sebe na první místo zcela bez výčitek. Tak, aby mohla být šťastná a naplněná matka a lídr.
Sečteno, podtrženo
Na začátku jí blízcí rozmlouvali tuto cestu. Říkali jí, že je nejistá. „Ale mně tehdy připadala daleko jistější ta cesta, kterou si mohu ovlivnit sama. Dnes vidím, co by mi žádné zaměstnání neposkytlo. Já si určuji, co je mi vlastní a co mám dělat, ne pravidla nějaké korporace.“
Na začátku ostatní i zpochybňovali, že na to bude mít. Ale ona se vše, co neuměla, naučila. A hlavně naučila se věřit, že to zvládne. „Víra v sebe mi umožňuje jít do výzev, které zažívám poprvé. I když mám strach, snažím se udržet si přístup: Bude to super trénink, něco se určitě naučím. Jsem prostě pozitivní a zvědavá, jaké to asi bude, až to budu umět. Jen tak se o to mohu pokusit a jen tak mě to může bavit.“
Na začátku prakticky nikdo věřil, že by svých snů dosáhla. Dnes má všechno, co si tehdy přála. Rodinu, dům, úspěšný tým, cestuje po světě a při tom cestování (ráda) pracuje – na pozici Senior Director. „A na začátku všeho byla víra, že bych tyto věci mohla opravdu mít NAJEDNOU. Víra, že není nutné nejdříve budovat kariéru, až pak zázemí, až pak ostatní sny. Věřila jsem, jen jsem hledala způsob, jak toho dosáhnout. A když se mě dnes kamarádky ptají: Kristi, a kdy je nejlepší moment na dítě? Usmívám se, protože vím, že není nutné házet si mincí, JE MOŽNÉ mít všechno, po čem toužíme, souběžně. Jen najít cestu, jak to dokázat.“
https://www.firstclass.cz/2016/11/o-ucitelce-jez-snila-o-nemoznem/
