Být, či nebýt finančním poradcem. Od nadšení k profesionalitě
3. 6. 2020
Finanční poradenství udělalo za poslední roky veliký skok. Stejně jako já. Dřív jsem si představoval, že budu pracovat někde a pro někoho. Živnosťák jsem si založil omylem, říká poradce Partners Václav Valášek o tom, jak se proměnil svět finančního poradenství i jeho vlastní.
Ten řádek v mém životopisu se začal psát v roce 2006. Bylo mi jednadvacet, studoval jsem dvě střední školy zároveň – a ani jednu pořádně. Na studia jsem si vydělával sám. Stál jsem trochu na vlastních nohou, ale často je musela podepřít mamka. Nevěděl jsem, co chci v životě dělat, a bylo mi to jedno. Za všechno, co se mi dělo, mohl někdo jiný. Nejčastěji rodiče a učitelé.
Dneska je to naopak. Radím úspěšným lidem, lékařům, právníkům, majitelům firem i celým firmám a obcím, jak mají nakládat s penězi. Pomáhám spravovat zhruba sto milionů korun úspor a investic. Plánuji svůj život a pomáhám formulovat a plnit plány ostatním. Sám jsem táta a plně přijímám zodpovědnost za všechno, co se mně a okolo mě děje.
Čtrnáct roků proměny začalo kávou se sympatickou paní v kostýmku. Na základě nic neříkajícího inzerátu v místním tisku. Ve škole mě bavila ekonomie, a tak jsem se nadchl možností pomáhat lidem s financemi. Vybrat nejlepší pojistnou smlouvu a nastavit zodpovědným výpočtem optimální pojistné částky. Upravit spoření tak, aby klienti dosáhli na nejvyšší státní podporu. Konsolidovat nevýhodné půjčky a ušetřit lidem stovky měsíčně. Přivést klienty do banky a sedět vedle nich, když jim bankéř počítá hypotéku. Začal jsem se zajímat o pravidelné investice do fondů. Z dnešního pohledu úsměvný přístup, ale takhle nějak jsem si tu práci opravdu představoval a s nejlepším vědomím a svědomím vykonával.
Pan podnikatel v karose
Měl jsem růžové brýle.
Okolo mě spousta lidí začínalo a spousta rychle končilo. Hodně jich nemělo ani střední školu. Manažeři chtěli, abychom taky chtěli být manažeři. Peníze mi chodily nárazově. Jednou hodně a pak dva měsíce málo. Trhu dominovaly dvě firmy, prakticky každý, kdo ve finančním poradenství pracoval, prošel aspoň jednou z nich. Jména všech firem byla spíš špatná. Stejně jako pověst celého oboru. Rodiče, kteří zpovzdálí a s nelibostí sledovali moje začátky, vnímali moji práci optikou 90. let, kdy mohl být finanční poradce v lepším případě vlezlý pojišťovák a v tom horším rovnou podvodník, který prodává bezcenné cenné papíry nebo láká do pyramidové hry.
Můj táta říká, že tak po roce si člověk už myslí, že něco umí, a pak kvůli tomu sebevědomí může udělat pořádný průšvih. Až po třech letech prý teprve získá opravdovou dovednost. I já si v poradenství prošel „pubertou“, kdy jsem si občas neodpustil chytré řeči o svém velkém podnikání – a přitom jezdil autobusem a na lístek a svačinu mi dala mamka. Naštěstí jsem okolo sebe měl vždy lidi, kteří mi dali zpětnou vazbu a v sobě jsem měl chuť být ve skutečnosti tak dobrý, jako jsem tvrdil navenek. Potkával jsem spoustu zajímavých lidí, dostával dobré rady a vyslechl zajímavé názory. V knihovně jsem si půjčoval knížky o podnikání, o financích a o osobním rozvoji. Začal jsem (někdy až moc) číst a diskutovat na odborných webech o financích.
A práci u klienta jsem opravdu zbožňoval. Mluvil jsem o ní všude a s každým. Nehledal jsem spolupracovníky, ale chtěl jsem ukázat, že finanční poradenství je skvělá služba, kterou by měl využívat každý. To si myslím dodnes.
Z banky k poradcům
K tomu ale finanční poradenství udělalo za poslední roky obrovský pokrok. Pod tlakem zvenčí – někdy nám regulace připadá až příliš, až nezdravě svazující, ale také přirozeným vývojem zevnitř. Rivalita mezi poradci a firmami se změnila na kultivovanou soutěž se společným cílem zvyšovat nároky a finanční gramotnost svých klientů.
Poradenské firmy a poradci také výrazně přispěli k tomu, že obecně je trh s finančními produkty a službami příjemnější místo k bytí. Jejich tlak pomohl donutit banky, aby přestaly účtovat nesmyslné poplatky, a především zatnout tipec pojištěním, která kryla záda hlavně pojišťovnám. První se chytly malé banky a pojišťovny, těm velkým brzy nezbylo než se přidat.
Posun oboru a jeho prestiže dokládají příklady z trhu práce. Před patnácti lety bylo pro neúspěšného poradce štěstí získat zaměstnání na pobočce kamenné banky. Dnes nejlepší bankéři a ředitelé bank odcházejí, aby se jako samostatní finanční poradci mohli věnovat svým nejlepší klientům bez výčitek svědomí a za lepší peníze. Oproti době před dekádou a půl mají ovšem také mnohem bohatší paletu možností. Dneska můžete být profesionál zcela samostatný nebo s malým podpůrným týmem okolo sebe. Můžete nastoupit jako zaměstnanec na poradenskou franšízu, kde vás práci naučí. Pro ty ambicióznější a zkušenější je možnost vlastní franšízu vybudovat a řídit. Otevřená je stále i cesta budování své vlastní velké firmy ve firmě. Výhoda je, že na trhu je pro ty dobré pořád ještě dost místa, zejména v regionech. Pro ty dobré.
Díky za ty tlaky
Změnili se totiž také klienti nebo potenciální klienti. Jsou mnohem otevřenější a také daleko náročnější. Investice pro ně není sprosté slovo, ale základní stavební kámen jakéhokoli finančního plánu. Vědí, že na důchod se musí připravovat sami a nebojí se mít velké sny pro sebe i své děti. Do banky chodit nepotřebují a nesnášejí, když jim někdo něco „prodává“. O to víc ocení, když jim někdo pomáhá věci propočítat a usměrnit jejich snažení. Vysvětlit, proč na některé otázky není jednoznačná odpověď a pomoci jim najít jejich vlastní cestu. A především ušetřit čas a starosti s výběrem, administrativou a následnou správou.
Finance jsou dneska konečně prestižní obor. Ze všeho nejvíc právě díky klientům: to jejich náročnost už nenechá v oboru dlouho přežívat lemply. Museli jsme se zkrátka naučit dobře svoje řemeslo. A jsem za to rád. Je to příjemný pocit nebýt za agenta s teplou vodou.
Zdroj: Peníze.cz
