KOMENTÁŘ: Vysoko úročené dluhopisy jsou risk. A skoro vždy nevýhodný
20. 8. 2019
Rozmohl se nám tu takový nešvar. V české kotlince se z ničeho nic objevilo mnoho dluhopisových investorů. Najednou všichni umí ohodnotit riziko dluhopisu a k němu přiřadit správný výnos. Proč je investice do vysoko úročených dluhopisů riziko, rozebírá v komentáři ekonom Martin Mašát ze společnosti Partners.
Investování do dluhopisů vyžaduje celou škálu ekonomických znalostí od daní, přes znalost právních předpisů až po krásnou finanční matematiku. Pojmy jako p.a., rating, durace, zajištění či třeba spread by měly být základem vzdělání každého investora do dluhopisu. Opravdu nestačí jen vidět výnos a rychle někomu posílat peníze a těšit se na bezrizikový zisk. Nic takového neexistuje.
Výnos je jen jeden z mnoha důležitých faktorů
Výnos prostě není vše. Vidět 10% výnos a myslet si, že vyděláte více než „hlupáci“ s penězi v bance je obrovská chyba. V bance sice dostanete 2 %, ale za vklad ručí stát. Za slíbený 10% výnos posíláte peníze neznámé firmě nebo člověku. Procenta a splacení vám garantuje jen a jen on, žádný stát nebo centrální banka. Svým způsobem je slovo garance jasná známka něčeho shnilého. Zastání máte pouze u soudů, ale jak se říká: „Kde nic není, ani smrt nebere“.
Riziko je ještě důležitější faktor než slibovaný výnos. A pokud chcete někomu půjčit, tak byste si ho měli dobře proklepnout, zjistit, jestli vůbec vydělává, jestli platí své dluhy apod.
Anebo se můžete sami sebe zeptat, zda byste půjčili dlužníkovi, respektive zda byste koupili dluhopisy s výnosem 50 % ročně?
Většina lidí půjčuje i za méně procent, tak proč ne. Jenže v tomto případě se jednalo dokonce o státní dluhopis. Jde o Řecko v roce 2012, kdy se státní dluhopisy daly sehnat s výnosem i 60 % ročně. Bohužel, to pro investory dopadlo špatně. Soukromí investoři dostali sotva 10 až 20 % nemluvě o úroku. Jednalo se o nominální hodnotu investice. Státní dluhopis prostě není sázka na jistotu.
Silné zaklínadlo jménem kovenant a zajištění
Dluhopisoví portfolio manažeři se proto velmi zajímají o tzv. kovenanty. To jsou závazky, které emitent musí dodržovat v průběhu života dluhopisu. Jedná se například o celkovou výši zadlužení nebo o ochranu před prodejem klíčových aktiv.
Velké plus je také zajištění dluhopisu. Něco podobného známe ze zajištění hypoték. Také dluhopisy často ručí majetkem firmy, což snižuje riziko nesplacení. Samozřejmě, čím kvalitnější kovenanty a zajištění, tím si může emitent dovolit nižší úrok. Ale přece nedám peníze jen tak někomu, koho potkám náhodou na nádraží a on mi slíbí bez záruk hezký úrok.
Jedovatá daňová pilulka
Když už se přece jen propletete finančními výkazy, kovenanty, porovnáním s podobnými dluhopisy a rozhodnete se, že ten několika procentní výnos navíc stojí za podstoupené riziko, tak přijde stát se svými úředníky. Z každého vyplaceného úroku si sebere
15 %. To znamená, že při kupónu například 7 % dostanete na ruku jen 6 %, což je ale hned zase o 1 % méně a to bolí.
Samozřejmě šikovné české ručičky si poradily a s posvěcením bývalého ministra financí Kalouska se vymyslela malá klička. Místo celé částky úroků se danil jen úrok u každého dluhopisu zvlášť, a tak se vydaly dluhopisy s nominální hodnotou 1 koruna. Protože se následně daňový základ, respektive úrok zaokrouhloval na koruny dolů, tj. na nulu, nebylo co danit, i když jste pobírali stotisícové úroky.
Všechno bylo křišťálově čisté a daňově v pořádku, ale nikdo neplatil daně. Ministr Kalousek to dokonce doporučil a vydělali na tom všichni investoři do státních spořících dluhopisů. A nejen oni. Podobnou strukturu využilo i mnoho dalších firem, které si vydaly pro své vlastníky dluhopisy s nominálem 1 koruna. Nicméně, ministerští „daňaři“ se konečně probudili a připravují nápravu.
Černá díra jménem certifikát
Pak tu jsou ještě různé hojně nabízené certifikáty, které jsou také svým způsobem dluhopisy, a to dokonce často od kvalitních emitentů. Jejich problém většinou není v tom, že by jejich emitent byla nějaká „noname“ firma, ale že mají tak zapeklitou strukturu výpočtu úroku, že vlastně nikdo neví, kolik by měly stát a vynášet. V průměru je jejich výnos pod výnosem, který nabízí daný emitent normálně na trhu.
Tím, že se výpočet úroku zamotá, je zde šance, že si nikdo moc nevšimne, jak málo nakonec emitent ve skutečnosti zaplatí a kolik si bere na skrytých poplatcích. Často se do výpočtu dává možnost ztrát při poklesu cen akcií, což zase mění certifikát v něco mnohem rizikovějšího a nevhodného pro konzervativní investory.
Diverzifikace a daňová optimalizace jedině skrze fondy
Když už chcete koupit vysoce úročený a tedy často spekulativní nebo prašivý dluhopis je lepší použít podílový fond, který srážkovou daň neplatí. To, co se na ní ušetří, je lepší obětovat na správu fondu, protože správce řídí celé portfolio a má rozhodně lepší znalost emitentů, které dnes a denně sleduje. Velkou výhodu mají dluhopisové fondy také v jejich diverzifikaci, protože v rámci portfolií jsou nakoupeny desítky firem a případný jeden „padlý anděl“ neohrozí celkovou investici.
Když k tomu přidáme denní likviditu, o které se samostatným investorům může jen zdát, nebo transparentnost cen a denní kontrolu ze strany depozitáře, není sebemenší důvod pro nikoho zkoušet kupovat a vybírat rizikové dluhopisy na vlastní pěst.
Zdroj: iDNES.cz
